Čeština English Deutsch

<< Květen >>
Po Út St Čt So Ne
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Pozořice (Posorschitz)

Feudální panství pozořické bylo velmi rozsáhlé. Svědčí o tom mnohé osady, zaniklé v 15. a 16. století, které k panství také náležely. Tak osada Polom byla severovýchodně od Olomučan, Platice mezi Olšany a Pístovicemi (nynější platická dolina pod Račicemi), Brodek příslušel roku 1375 ke hradu Ronovu (stával při řece Svitavě, 3 km východně od Útěchova, nyní zřícenina). Jehnice byly roku 1561 pustou vsí, ale roku 1604 už zase osazené. Osada Korolupy se připomíná již roku 1131 a ještě roku 1371 patřila ke hradu Vildenberku. Lhota patřila roku 1365 ke hradu Ronovu a stávala v místech dvora Lhotka pod hostěnským lesem. Sobánkovice se roku 1360 připomínají rovněž u Pozořic.

Příčinou zániku osad byly nejen války, ale i vrchnost, která půdu zabírala pro své zájmy, a také útěk poddaných, kteří nemohli již déle snášet těžké životní podmínky.

Ve 14. století drželi Pozořice páni z Vildnberka. Nazývali se tak podle hradu, vystavěného na panství pozořickém. Jako držitel tohoto hradu (a nepochybně i jeho zakladatel) se uvádí nejprve Půta z Vildenberka. Byl v letech 1318-1340 častěji uváděn v rozličných zápisech. Synové jeho Proček a Půta obdrželi po polovici hradu Vildenberka, Jesek a Beneš sídlili již roku 1349 na Búzově.

Roku 1371 dne 22. února Půta Šacler prodal markraběti Janovi za 1700 hř. gr. polovici hradu Vildenberka s polovicí vsí k němu patřících Pozořic, Šumic, Kovalovic, Korolup, Holubic, Kruhu, Čechyně, Vítovic a Hostěnic, a dne 5. března t.r. prodali bratrancové Půty Šaclera, Půta a Jan, témuž markraběti a jeho synovi Joštovi za 2600 hř. gr. druhou polovinu hradu Vildenberka a jmenovaných vsí i se vsí Velešovice.

Syn markraběte Jana, Jošt, daroval dědičně r. 1402 Petrovi z Kravař (odjinud z Plumlova), vsi Pozořice, Šumice a Kovalovice, s podacím právem kostela, oltáře a kaple v Pozořicích, s vinicemi a desátky vničnými a vším příslušenstvím kromě zápisů, jež na těchto vsích učinil Janovi Puklici z Čechtovic a Kříšťanovi Stupici, a kromě 300 hř. gr. věna, jež měla na Šumicích Marketa Moravina. Syn Petrův Jindřich, zajistil r. 1417 Elišce z dubčan, vdově po Václavovi ze Zvole, 208 hř. gr. věna na zdejší vsi a tvrzi, dvoře a dvojím popluží, na vinicích v horách sivických i pustých vinicích pozorských, na lukách, jež kdysi Puklice a Václav drželi, háji Lavičíně (ležících mezi Pozořicemi a Kovalovicemi) a jiném příslušenstvím. Padl v bitvě pod Vyšehradem r. 1420.

Jako majitel Pozořic vyskytuje se pak Jiřík z Kravař a ze Strážnice, syn Petra z Kravař a ze Strážnice, bratrance Jindřichova. Vládl značnými statky. Roku 1444 postoupil zdejší poddací kostelní se vším, co k němu náleželo, Bočkovi z Otaslavic a roku 1447 ostatní právo v Pozořicích Mikuláši Cigankovi z Čelechovic. Ten hned na to Janovi z Popůvec, a sice Pozořice s dvorem, 10 lánů a 7 chalup.

Syn Jana z Popůvek a Pozořic, Hynek, koupil od Beneše Černohorského z boskovic roku 1503 statek holstýnský a po Václavovi z Pivína zdědil podle závěti z roku 1504 ulice Novosady (Neustift) a Křídlovice Grilwicz v předměstí brněnském, ves Slavíkovice pod Rousínovem a ves pustou Nezatice (Mezi Velešovicemi a Holubicemi) s podmínkou by dluhy po něm napřed zaplatili.

Markéta z popůvek, dcera Hynkova, obdržela od roku 1531 tvrz a ves Pozořice (pustý hrad Holštýn, vsi Ostrovg a Lipovec a pustou ves Nezatice) se svým manželem Janem Pavlovským z Vildbachu, a když roku 1535 zemřel, tak s druhým manželem Oldřichem Přepyským z Rychmburku. Oldřich Přepyský vložil ve dsky roku 1550 Janovi mladšímu ze Zdenína zboží holštýnské a roku 1568 Mikuláši Kokorskému z Kotor tvrz a ves Pozořice se dvorem a kostelním podacím, mlýn nad Podolím (svobodný mlýn, později řečený "Radoušův" nebo "Vaňkův") a ves Slavíkovice s poplužím.

Po něm již r. 1569 držel statek pozořický Albrecht Černohorský z Boskovic. Zemřel 7. srpna 1571 bez potomků. Dědicem se stal Jan Šembera z Boskovic a na Bučovicích (dobrodružný rytíř a hrdina nesčetných dobrodružství, příhod a mistrných rozprávek, jemuž dáno lidem přezvisko Šembera nebo Šumbera, prý od "Všembera", že všem bral, co se dalo. Když zemřel, zdědily panství jeho dcery Anna a Kateřina.

Anna obdržela Černou Horu a Úsov, Kateřina Bučovice, Nové Hrady a Pozořice. Roku 1604 přijala ve spolek na dědictví manžela svého Maxmiliána z Lichtenštejna, vymínila se však z něho 40 000 zl. věna. Panství pozořické zabíralo tehdy tvrz a ves Pozořice s kostelním podacím, pivovarem a dvorním poplužím, vsi Kovalovice, Šumice, Vitovice, Hostěnice a Slavíkovice a připojené k němu bývalé panství novohradské, které zabíralo hrad "Nové hrady", vsi Olomučany, Březinu, Habrůvku, Babice, s kostelním podacím, Kanice, Řícmanice, Útěchov, Jehnice a Vranov s kostelním podacím.

Po smrti manželčině roku 1637 zdědil Maxmilián z Lichtenštejna panství bučovské a pozořické s novohradským (později připojeno i panství ždánské) a panství tato patřila rodu lichtenštejnskému až do doby parcelace po první světové válce. 

Dědictvím přecházela na další příslušníky rodu a posledním panujícím knížetem lichtenstejnského panství u nás byl František Josef z Lichtenštejna, který převzal vládu v roce 1938 a byl majitelem panství až do r. 1945, kdy byly lichtenštejnské lesy znárodněny.

Před válkou třicetiletou měly Pozořice jen 26 domů s 535 4/8 m. polí a 11 m. vinic. Po válce bylo obsazených jen 21 domů. Roku 1757 bylo v Pozořicích již 44 domů. Roku 1790 již 67 domů s 522 obyvateli, r. 1900 191 domů a 1064 obyvatel, roku 1910 213 domů, 1173 Čechů a 7 Němců.

 

Zatímco lesníci ve své odborné praxi používají k označování názvy vyjádřené číslicemi a písmeny, lidé z venkova pojmenovávají tyto lokality většinou lidovými výrazy, které se k těmto místům určitým způsobem vážou a charakterizují je. Někdy jsou tato místa spjata s historií, názvy pak odpovídají dění doby dávno minulé. Často se názvem vyjadřuje poloha lokality krajiny, nebo jindy nesou jména druhů zvěře, stromů a jiných znaků živé i neživé přírody. Použité názvosloví bylo obvykle převzato z lidové mluvy a zaujalo mne svojí osobitostí a výstižností spojenou s určitou malebností jazyka.

  Při zkoumání těchto názvů na mapách polesí Jezera jsem zjistil, že většina názvů bývá nezměněna a přenáší se z pokolení na pokolení. Pokud dochází k obměně v těchto názvech, jsou v nich vyjádřeny novější významné události, jako je druhá světová válka, přírodní katastrofa či vznik nového objektu.

Použité názvosloví uvádím v členění, které má vyjadřovat vztah k určitým událostem, krajinným znakům či jiným okolnostem.

  Hrádek - je název lesní lokality nacházející se na zalesněné lesní vyvýšenině nad lesní strání Vítovického žlebu. Je kruhovitého tvaru, ohraničená valy a příkopy. Svědčí o lidské činnosti z doby dávno minulé. Pravděpodobně jde o středověké hradiště.

  Hrad - je další lokalitou historií zatíženou a dává název i sousednímu lesnímu oddělení Nad hradem. Existence hradu Wildenberg v těchto místech je ověřena z historických záznamů. Dnes však nalezneme na tomto místě jen pozůstatky v podobě terénních nerovností, příkopů a propadlin. Přístupová cesta k hradu vede z obce Viničné Šumice po Hradské cestě vycházející z příkře se vinoucí Hradské ulice uvedené obce. Jiná přístupová cesta k hradu vedla podél potoka vyúsťujícího do bezlesí pod lesním hřbetem zvaným Hlásnice. Z tohoto místa se pod námi rozevírá obzor vzdálenější krajiny. Jak název připomíná, bylo to místo vhodné k pozorování a oznamování nebezpečí, které se v podobě loupežných hord blížilo. Nedaleká Mordovna svědčí o tom, že lesní porosty nemusely vždy zajišťovat bezpečí jejich návštěvníků.

  Přejděme z dávných dob do doby nedávno minulé. I ta se zapsala do názvů lesních lokalit, zejména doba válečná. V sousedních polesích je častý název U partyzána nebo Partyzánská. NázevU Němce představuje místo poledního odpočinku padlého německého vojáka. Porost s označením U letadla je místem, kam dopadly trosky bojového letadla.

  Rovněž novodobější stavby v lesním porostu dávají vznik novým názvům. Nová široká a dlouhá svážnice, což je nezpevněná lesní cesta, výstižný název Dálnice, v sousedním polesí se nazývá též Vandrovnice. V blízkosti bývalého vojenského objektu se říká části lesa U vojáků, v blízkosti průmyslového objektu U cementárny. Bohužel tyto názvy nezní příliš lahodně. Spálenisko je část lesa, kde před léty zuřil požár.

  Dalším společným znakem názvů lesních prostor je členitost území v podobě údolí, žlebů, vrchů a strání. Polesím probíhá několik údolních přírodních útvarů provázených potoky či potůčky. Vítovický žleb směřuje v délce několika kilometrů k obci Vítovice a vytváří hluboký zářez do lesnaté krajiny. V dolní části je sevřen romanticky působícími skalními útvary.

  Méně hluboké údolí Jelenice ležící na hranici se sousedním polesím Hostěnice je rovněž několik kilometrů dlouhé údolí. Končí u obce Hostěnice a je hojně navštěvováno milovníky přírody.

  Na okraji lesního celku polesí Jezera protékají potůčky dvěma kratšími žleby, aby se před opuštěním lesního porostu spojily v jedno údolí. Na mapě jsou tyto přírodní útvary označeny názvem Rejkové, lidově se nazývají Rékové. Z mapy pocházející z předválečné doby, kdy polesí náleželo majetku Lichtensteinů a kde názvy jsou uváděny částečně i v němčině, vyplývá, že jde o zkomoleninu německého výrazu Rehgraben, což znamená srnčí příkop. Na mapě je rozlišen Jesera Rehgraben od Schumitzer Rehgraben. Jeden žleb směřuje k Jezerám, nynější části Pozořic, druhý k obci Viničné Šumice. V uvedené mapě mne zaujal rovněž zkomolený název Bukovetzweg nebo Byle Hliny. Jde o lesní cestuvedoucí Bukovcem, v druhém případě chybnou češtinu. Mezi oběma žleby Rékového se zvedá Prostřední kopec, zatímco Holý kopec se nachází na sivické straně polesí. Vysýchává a kamenitá půda na jižní expozici uvedeného kopce zřejmě zapříčiňovala nezdar zalesňovacích prací a vznik holin.

  Kalečník je nejvyšším bodem polesí, jeho nadmořská výška činí 532 metrů. Vrch je pojmenován podle četných kališť jelení zvěře nacházejících se v zamokřených místech pod severně orientovanou strání zvanou Řádky. Toto lesní oddělení je zřejmě nazváno dle způsobu výsadby sazenic lesních dřevin, zejména smrku, do řádků. Je to významné stávaniště zvěře jelení.

  Oproti Kalečníku je o něco nižší Vysoká, jde spíše o mírně se zvedající náhorní plošinu nacházející se uprostřed polesí. Malá baba, Vrchní baba jsou kopce zaobleného tvaru na sivické straně polesí zvedající se v členitém terénu. Název vystihuje tvar obou kopců. Pro úplnost je nutné uvést název Zběhovy, kdese sbíhajídva žlíbky s probíhajícími lesními cestami při hranici se sousedním  hostěnickým polesím.

Další inspirací pro názvy lesních lokalit jsou lesní studánky či jiné vodní zdroje.

  K nim patří lesní oddělení Nad Habrovou studánkou, U Tří studánek, U Kroupovy studánky. Známá je lokalita U Žalmanovy studánky pojmenovaná dle Josefa Žalmana, lesního ředitele z předválečné doby, publicisty a zakladatele svazové organizace myslivců českých zemí. Ke studánkám třeba dodat, že jsou v péči místních ochránců přírody a udržovány ve velmi dobrém stavu.

Porostní názvy Močidlo, Na jezeře, Příhon svědčí o tom, že v minulosti byla zdejší krajina na vodní zdroje bohatší.

  V dřívějších dobách se nacházela v každém lesním úseku či hájenství lesní školka, to jest oplocený pozemek určený k vypěstování sazenic. Pro ty, kteří nejsou seznámeni s lesním provozem, chci poskytnout vysvětlení k výrazu lesní školka. Tento výraz je odvozen od způsobu pěstování sazenic lesních dřevin spočívajícího v tom, že jednoroční semenáčky jsou zaškolovány, tj. přesazovány na záhony v potřebném sponu. Tím je umožněn rychlejší rozvoj kořenového systému a produkce kvalitního sadbového materiálu. Dle jména lesníka, který školku obhospodařoval, dostala jméno i školka a ve spojení obou slov též přilehlý lesní porost či oddělení. Tím vznikly názvy jakoU Charvátovy školky nebo U Stehlíkovy školky a zůstaly v označení porostů zachovány i v době, kdy tito lesníci již nežijí. Tento druh označení se vyskytuje všeobecně a téměř na každém polesí. Vyjadřují i památku těch, kteří se o les v těch lokalitách svojí prací zasloužili. V lokalitě Stará školka již rovněž školka není. Jiné názvy lesních částí jsou odvozovány od zvěře, která se tam vyskytuje. O lesní louce a údolí Jelenice jsem se již zmínil v předchozím textu. Lesní porost Jezevčí díry je nazván dle soustavy jezevčích nor, podobně Liščí díry označují porost s liščími norami. Lokalita Husí žlíbek v lesní části směřující k Vítovickému žlebu neprozrazuje, zda jde o husy divoké či domácí. Naproti tomu z názvu Kančí leč je jasné pojmenování zvěře černé.

  Uprostřed lesního celku polesí se nachází několik zemědělsky využívaných pozemků, z nichž jsou Kopaniny v rozloze cca 20 hektarů s hájovnou na okraji lesa stojící. Kopaniny vroubené ze všech stran lesem skýtají z horní cesty pěkný pohled na polní a luční vegetaci a navečer též vycházející srnčí a drobnou zvěř. Snad s estetickou krajiny jsou v rozporu chaty a ploty kolem nich postavené. Název Kopaniny vzešel ze způsobu pracného obdělávání pozemku z dřívějších dob, kdy hlavní plodinou byly brambory zde pěstované v kamenité a málo úrodné půdě.

  Po cestě do kopce se dostaneme z Kopanin k Havířově louce a stejnojmenné lesní části. Axmanova louka se nachází v sivické části polesí a nese jméno lesního hajného.

  Okrajová část lesa nad Viničnými Šumicemi je zvána Nad vinohrady. Vinohrady při pohledu z dálky bezlesé krajiny se jeví jako úzké souběžně vedle sebe uspořádané proužky od kraje lesa se prudce svažující. Dle některých, dnes již neobdělaných políček lze usuzovat, že sláva vinohradů spojená s namáhavou prací v prudkých svazích již minula.

  S těžbou nerostného bohatství souvisí lesní oddělení Reichova skála, prudká stráň spadající do Vítovického žlebu narušená bývalým kamenolomem, který pomalu ale jistě zarůstá stromovím. Jen nerovný terén a prohlubeniny svědčí o tom, že v lesní části U písku se písek skutečně těžil.

  Pobožný venkovský lid zdobil svatá místa květinami a činí tak dodnes. Jedním s těchto míst je lesní oddělení U obrázku při okraji Kopanin, kde na starém dubu je umístěn svatý obrázek. Na okraji lesa při silnici z Pozořic do Hostěnic stojí kamenný kříž a toto místo je nazýváno U Panenky Marie, právě tak jako část prudkého stoupání uvedené silnice.

   Lesní stromy se objevují často nejen v názvech lesních částí, ale také obcí a osad.  Rozsáhlé lesní oddělení Bukovec se nachází v členitém prostředí a tvoří je převážně letitý bukový les. Působí majestátním dojmem v letním období, kdy koruny mohutných buků poskytnou živým tvorům příjemný stín a upoutají v podzimním čase krásou svého zlatavého zbarvení. Místo křižovatky lesních silniček v sousedním polesí nese jméno všeobecně používané U třech javorů, název U habru se vyskytuje velmi často v okolních polesích.

  Výčet názvů uvedeného druhu by nebyl úplný, kdybych se nezmínil o lesním oddělení v polesí Olšany zvaném U posraného buku, rovněž uvedeného v mapě. Traduje se zvěst, že říjící jelen zde prohnal a poděsil přítomného návštěvníka lesa tak, že jeho strach měl nepříjemné následky. Jména lesních stromů se objevují i ve slovech, označujících názvy obcí v okolí, jako Olšany, Bukovinka či Habrovany.

  Z lesních částí je možno ještě jmenovat názvy vystihující tvar porostů, jako Tabule, též přilehlost k obydlenému prostoru Úlehla nebo Oulehla. V četných polesích se setkáme s označením U pyramidy, což představuje lokality, kde stávaly vysoké dřevěné stavby sloužící jako triangulační body. Lesní porosty přilehlé k hranici polesí nesou název Mezník, nacházejí se v horní části Vítovického žlebu.

  Z minulé doby pocházející název lesní části a současně označení křižovatky četných lesních cest U Wiehlovy boudy připomíná, že v těchto místech stála dřevěná roubená stavba sloužící hlavně loveckým účelům. Lesmistr Wiehle byl významný lesník z doby panství Liechtensteinů. Podobný charakter má i Žalmanova bouda stojící v blízkosti Žalmanovy studánky, zatímco chata Jelenice ve stejnojmenném údolí je stavbou zděnou.

 

K názvům lesních cest a silnic v polesí Jezera a okolních polesí.

  Rozsáhlý lesní hospodářský celek byl pokryt dopravní sítí již v dobách dřívějších, a to zejména v době panství Liechtensteinů. Hlavními dopravními tepnami byly hlavní cesty propojující polesí se sítí cest veřejných, okresních. Na cesty hlavní navazovaly cesty vedlejší zpřístupňující menší lokality. S přechodem dopravy dříví potahy na dopravu mechanizovanou byly zejména v poválečném období hlavní měkké nebo částečně zpevněné lesní cesty přebudovány na lesní silničky většinou s asfaltovým povrchem. Měkké lesní cesty dnes slouží hlavně k přibližování dříví na skládky u cest hlavních.

  Hlavní dopravní tepnou probíhající polesí Jezera, Olšany a Lhotky je lesní silnička Račická směřující v dálce cca 10 km od rozcestí u silnice Pozořice – Hostěnice k vyústění na silnici Račice – Bukovinka. V lokalitě U tří javorů z Račické odbočuje lesní silnička Olšanská směřující do obce Olšany. V centru lesního celku se nachází důležitá křižovatka U Wiehlovy boudy, z níž se na všechny světové strany rozbíhá sedm hlavních cest, z toho pět lesních silniček a dvě zpevněné cesty.

  Kromě křižovatkou probíhající silničky Račické zde začíná lesní silnička Vítovická, která směřujeVítovickým žlebem do obce Vítovice. Opačným směrem se ubírá další důležitá dopravní tepna lesního celku Říčky probíhající stejnojmenným údolím v dálce cca 8 km. Poslední lesní silničkou z křižovatky u Wiehlovy boudy vycházející je silnička Jelenice sledující v délce cca 3 km stejnojmenné údolí. Kromě toho z ní vychází zpevněná lesní cesta Vandrovnice mající charakter vrstevnicové cesty. V délce 5 km obtáčí jižní část polesí Olšany.

  Zajímavější názvosloví shledáme u méně významnějších lesních cest a silnic. Spojnici mezi silničkami Račická a Jelenicí tvoří silnička jménem Špalíčková. Nese jméno původní příkré cesty, která v horní části byla vydlážděna dřevěnými kostkami v podobě špalíčků.

  Přes zamokřenou lokalitu vede na okraji polesí Hostěnice lesní cesta zvaná Hontová, dříve zpevněná napříč vozovky položenými kmeny. Senná lesní cesta směřovala v polesí Jezera k lukám údolí Jelenice. Jako vrstevnicové lze označit lesní cesty Hladová a Mírovcová, které se zařezávají do strání a svahů žlebů. Tím, že jsou vedeny ve směru vrstevnice, kopírují četné zákruty a značně prodlužují přímou vzdálenost. Hladová cesta probíhá nad údolím Jelenice. Naproti tomu Mírovcová cesta byla asi odvozena od jednotky plošné míry, výrazu venkovany používaného.

Zdroj: http://www.pozorice.cz/

Objekt: Obec
Stát: Česká Republika
Země/kraj: Jihomoravský kraj

Související objekty

Ukaž na mapě


Komentáře mohou číst a psát pouze vybraní uživatelé




 

Rychlé odkazy

Po stopách Lichtenštejnů o.p.s.

Lichtenštejnský zámek Wilfersdorf

Knížecí dům Lichtenštejnů

Lichtenštejnské sbírky

Zpravodajské portály

Zpravodajský server Po stopách Lichtenštejnů

Knížectví Lichtenštejnsko

Lichtenštejnsko - národní správa

 

 

Bulletin

Bulletin 2012-1

Bulletin 2013-1

Bulletin 2013-2