Čeština English Deutsch

<< Červenec >>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4

Mouchnice (Mauchnitz)

Historie Mouchnic, zachycená v písemných dokladech, začíná v polovině čtrnáctého století. Archeologické výzkumy však jasně dokazují, že území, na kterém se obec rozkládá, bylo osídleno ještě mnohem dříve, již v pravěku. Rozsah této publikace neumožňuje podrobné vylíčení dějin Mouchnic, pojďme se tedy zastavit alespoň u těch nejdůležitějších a nejzajímavějších okamžiků z bohaté historie obce.
Z archeologických nálezů zmíníme jen nejvýznamnější. V listopadu 1955 byly při výkopových pracech pro vodovodní potrubí narušeny pravěké objekty. Zjišťovací výzkum, který proběhl v srpnu příštího roku, odhalil rozsáhlé neolitické sídliště kultury s volutovou keramikou. Nebylo to až takové překvapení, protože již o mnoho desítek let dříve objevil známý moravský archeolog Inocenc Ladislav Červinka na dvoře domu č.p. 145 jámu s keramikou stejné kultury, ve které mimo jiné nalezl i pěknou nádobku s motivem lidských rukou na výduti. Sídliště se rozkládalo na pozvolném svahu jižně od obce na prostoru ohraničeném silnicí z Mouchnic do Koryčan a potůčkem, který se vlévá do Stupavy. Archeologové objevili stopy po obytných chatách (pravoúhlé kůlové konstrukce) a četné zlomky keramiky - hrubé střepy zdobené prstovými, čárkovitými a nehtovými obloučkovými vrypy nebo rytými liniemi. Z dalších nálezů stojí za zmínku poškozený klínek, rohovcové nástroje (rydla, škrabadla, srp), zlomek přeslenu, kamenný drtič, zlomky pískovcových podložek a přeražený břidlicový brousek. Nálezy je možné datovat do období kolem roku 3000 před naším letopočtem.
Na stejném místě byly nalezeny i hroby kultury se šňůrovou keramikou. První, který byl objeven již v listopadu roku 1955, obsahoval kamenný sekeromlat a dvě nádobky (byly bohužel zničeny). Kostra se nedochovala, byla objevena pouze nepatrná část lebky (další část lebky byla rozdrcena bagrem a záhy se ztratila). Druhý šňůrový hrob byl zachycen při výzkumu sídliště lidu s volutovou keramikou. Obsahoval celkem sedm nádob: velkou amforu, nádobu hrncovitého tvaru, pohárek s rozšířeným okrajem, dva džbánky, misku a další baňatý džbán. Ani zde se kostra nedochovala, mezi keramikou však byly objeveny dětské mléčné zuby. Pohřebiště je možné chronologicky zařadit do mladé fáze středomoravské skupiny kultury se šňůrovou keramikou.
Další zajímavá archeologická lokalita se nachází v trati "Požáry". Zde byly objeveny střepy (části hrnců, misek a pokliček), torza tenkostěnných nádob opatřených olovnatým průhledným, různě zbarveným polevem a malovaná keramika. Dále byl nalezen mosazný prsten s emblémem IHS (byl objeven na návsi u pomníku padlých), železný nožík, hřeb a část kovového síta. Celý soubor pochází z období středověku: je možné ho datovat do konce 14. a první poloviny 15. století.


Vyprávěním o archeologických nálezech jsme se dostali do období, které již máme zachycené i v písemných pramenech. Písemnosti všeho druhu - úřední spisy, korespondence, ale i zápisy ryze soukromé povahy - nás od této chvíle budou provázet na cestě minulostí Mouchnic až do současnosti. Musíme se však ještě jednou vrátit zpět do středověku, do doby vlády Karla IV, přesněji do roku 1350. V Moravských zemských deskách je totiž k tomuto roku uveden latinský zápis, který říká, že Alžběta z Mouchnic prodala dva lány, hostinec, mlýn a lesy ve vsi "Muchnycz" (čili v Mouchnicích) synům Maršíkovým a Velíkovým. Rovněž jim prodala zboží ve Vážanech u Koryčan (ty později zanikly) a v Ostrovánkách u Ždánic. V textu nejsou jména kupujících blíže upřesněna, z dalších pramenů však víme, že se jednalo o syny dvou bratrů: Maršíka Dupníka z Vážan a Velíka (nebo též Ve1iše) Dupníka ze Sobů1ek. Alžběta z Mouchnic pak ještě téhož roku 1350 prodala jeden lán a les v Mouchnicích Oldřichovi Psůtkovi ze Strabenic. Jsou to první písemné zmínky o obci Mouchnice.

Samozřejmě nemůžeme předpokládat, že by obec byla založena právě v tomto roku. Mouchnice bezpochyby již určitou dobu existovaly, pouze je nemáme doloženy v písemných pramenech staršího data.
Od roku 1350 se tedy setkáváme i s představiteli místní šlechty, s rodem z Mouchnic. Prvním známým zástupcem tohoto rodu je již zmíněná Alžběta; bohužel víme pouze to, že nadvakrát prodala dva díly obce. V žádném dalším zápisu již Alžběta nevystupuje, takže ani nemůžeme určit, zda měla další příbuzné (manžela, děti). Patrně však ano, protože příslušníci rodu z Mouchnic se v pramenech objevují po dobu přibližně padesáti let. Bohužel se naše znalosti mnohdy omezují jen na pouhé konstatování, že dotyčný šlechtic existoval. Jednotlivé zápisy jsou totiž často tak strohé, že není v našich silách zjistit ani nejzákladnější údaje, např. příbuzenské svazky nebo rozsah a velikost majetku.
Víme tedy, že k roku 1360 je v jediném zápisu uváděn Adam z Mouchnic a jeho manželka Jitka (Jutka). V letech 1376 až 1379 se v písemných pramenech vyskytuje Markéta z Mouchnic, která se provdala za Jezdoně Medka ze Stichovic a zřejmě pak přesídlila za manželem. Časové rozpětí samozřejmě neznamená, že by se Markéta dožila pouhých tří let. Nevíme, kdy se paní z Mouchnic narodila ani kdy zemřela, protože v pramenech tyto informace prostě nejsou; zápisy z uvedených let nám pouze dávají jistotu, že v daném období Markéta byla mezi živými.
Za bohatšího příslušníka rodu můžeme považovat Vaníka. Tom u kromě majetku v Mouchnicích a v sousedním Komosově patřila od roku 1376 i část vesnic Nuzířov a Lažany, v roce 1379 ještě dokoupil dvůr v Nuzířově a vlastnil i zboží v Roštíně. Vaník zemřel patrně roku 1398 a zanechal po sobě vdovu Johanku (poprvé se v pramenech uvádí roku 1373 již jako Vaníkova manželka a 1412 byla ještě prokazatelně mezi živými, takže se na středověk dožila poměrně vysokého věku) a syny Arch1eba a Jana. Ti v roce 1398 společně koupili od Archleba a Viléma z Klečan vsi Brt'oví s poplužním dvorem, Bolešín a pustou Lhotu. Takřka současně přitom Jan jménen ostatních sourozenců prodává ves Nuzířov s poplužním dvorem a další zboží v Lažanech, tedy majetek, který získal jejich otec. O rok později pak v souladu se svým strýcem z matčiny strany Mikulášem Romanem z Myslejovic Jan prodává veškerý svůj majetek v Mouchnicích (jednalo se přibližně o půl vesnice) mocnému pánu Jarošovi z Cimburka. Znamená to tedy, že rod z Mouchnic definitivně opouští svou "domovskou" ves.
V dalších zápisech se již Archleb ani Jan nevyskytují. K roku 1406 však máme zaznamenán zajímavý spor. Jeptiška Jitka z Mouchnic zažalovala Erharta z Kunštátu, že jí drží její dědictví, vsi Bolešín a Brt'oví. Mezi Jitčinými zástupci u soudu se objevuje i Mikuláš Roman z Mys1ejovic. Můžeme tedy předpokládat, že Jitka byla blízkou příbuznou Archleba a Jana z Mouchnic (snad sestra?) a zdědila rodinný majetek.

Rod z Mouchnic náležel k početně velmi silné vrstvě nižší šlechty (v pramenech mohou být její představitelé označování jako zemani, v1adykové, rytíři atd.). Zatímco k vyšší šlechtě - pánům - se počítalo pouze patnáct až dvacet rodů, nižší šlechtu tvořilo na přelomu 14. a 15. století přibližně tisíc rodů. Představa rytíře či zemana, který vládne ze své tvrze a na koni objíždí své vsi (nebo alespoň jednu ves) je však poněkud zavádějící. Šlechtic, který se mohl pyšnit takovýmto majetkem, již patřil k zámožným představitelům nižší šlechty. Čtyři pětiny z celkového počtu všech příslušníků této společenské vrstvy se zřejmě pohybovalo na hranici bídy, nebo si jen stěží udržovalo pranepatrný životní standart. Bylo docela běžné, že chudý zemánek vlastnil jen malou část vesnice, takže se mu po finanční stránce vyrovnal i movitější sedlák. Východiskem z této velmi nevábné situace mohla být služba u panovníka, u bohatšího pána nebo u vysokých představitelů církve. Stále více se však množily případy, kdy šlechtic řešil finanční tíseň a neutěšený výhled do budoucnosti silniční loupeží, přepadáváním pocestných (zejména kupců a měšťanů).
Vladykové z Mouchnic patřili bezesporu k dobře situované, spíše nadprůměrně bohaté střední vrstvě v rámci nižší šlechty. Snad dokonce vlastnili i tvrz, která se sice poprvé připomíná až roku 1497, která však zřejmě existovala již mnohem dříve. Odchodem tohoto rodu však Mouchnice o svou "domácí" šlechtu nepřišly. Od sedmdesátých let čtrnáctého století si v obci buduje majetkovou základnu další zástupce nižší šlechty, rod, který se posléze také začne psát "z Mouchnic". S původními vladyky ovšem neměl nic společného; pocházel dokonce i ze zcela jiné oblasti.
Z pramenů víme, že v roce 1356 kupují bratři Boček a Jindřich (pouze tak jsou označeni v Moravských zemských deskách) za 37 hřiven grošů dvůr s příslušenstvím v Divicích, vsi, která ležela u Krumvíře a později zanikla. O dva roky později Jindřich tento majetek se ztrátou pěti hřiven prodal. Boček uskutečnil několik nevýznamných obchodů. Pro nás by tyto jinak docela tuctové a nezajímavé transakce neměly valný význam - kdyby Boček z Divic nekoupil v roce 1373 hospodu, dvůr a další zboží v Mouchnicích. A nezůstalo jen u jednoho obchodu: v letech 1376 a 1379 dokoupil Boček mlýn a pět lánů v Mouchnicích a další majetek v Komosově.


Roku 13 79 se Boček z Divic z písemných pramenů vytrácí - a v Mouchnicích se objevuje Boček z Mouchnic. Nemáme podchycený žádný záznam, kterým by Boček z Divic prodal svůj mouchnický majetek, navíc oba šlechtici mají manželky shodného jména - Anna. A syn Bočka z Mouchnic Petr operuje s pěti lány, které koupil Boček z Divic. Je tedy velmi pravděpodobné, že Boček, který se původně psal po obci Divice, změnil predikát (příjmení) na "z Mouchnic" - prostě proto, že v Mouchnicích sídlil a vlastnil část obce.
Novému rodu z Mouchnic posléze patřila snad až polovina obce. Boček zemřel roku 1392, kromě manželky Anny, která ho přežila minimálně o šest let, po sobě zanechal syny Jana a Petra a dcery Markétu, Anežku a Kateřinu.
Do jisté míry pikantní sondou do příbuzenských vztahů je příběh, který vyvrcholil až u soudu. Jan Medvídek z Dubčan, manžel Anežky, si od Petra z Mouchnic (tedy svého švagra) půjčil poměrně vysokou částku 30 hřiven grošů s tím, že dlužnou sumu zaplatí své ženě z majetku v Dubčanech. Ani do své smrti to však neudělal a tak Petr musel roku 1406 žalovat Medvídkova bratra Všebora z Dubčan o náhradu. Druhou žalobu podala sama Aněžka: stěžovala si, že po smrti svého muže ji Všebor bránil v převzetí majetku (patrně pozůstalosti) a vymáhala celkovou sumu 50 hřiven. Všebor se pochopitelně bránil. Tvrdil, že se s Anežkou chtěl vyrovnat, ale až na základě výroku nestranných pozorovatelů, kteří by posoudili, na co vše má jeho bývalá švagrová nárok. Peníze zadržel pouze proto, aby Anežku, která toto řešení odmítala, donutil přijít před komisi svědků. Celá pře posléze skončila dohodou, ve které Všebor zřejmě uznal závazky svého bratra. Dlužno ještě podotknout, že Anežka se podruhé provdala za Beneše ze Strabenic.
Zajímavé je, že ani jeden z rodů pánů z Mouchnic nikdy nevlastnil celou ves. Po celé předhusitské období byly majetkové poměry v obci neobyčejně složité. Ani na okamžik se nastalo, že by celou vesnici držel jediný majitel. Naopak, Mouchnice byly rozděleny mezi tři i více vlastníků, kterým patřila vždy jen malá část obce (nikdy ne víc než polovina). Takováto roztříštěnost majetku však nebyla ničím neobvyklým: v roce 1380 existovalo na Bučovicku přibližně čtyřicet vsí a dvě městečka (Bučovice, Nové Hvězdlice). Z tohoto počtu sídel jich byla plná polovina rozdělena mezi dva a vícevlastníků.
Jak už bylo řečeno, k roku 1350 má ve vsi majetek rod z Mouchnic, bratři Maršík Dupník z Vážan a Veliš Dupník ze Sobůlek (respektive jejich synové) a Oldřich Psůtka ze Strabenic. Ten v následujících letech značně posílil svou pozici a roku 1359 prodal již pět lánů zvěřinskému a později litoměřickému biskupu Albertu ze Šternberka. Tuto část obce pak koupil Boček z Divic (a z Mouchnic), který rovněž získal i podíl Markéty z Mouchnic a Stichovic a mlýn od Peška Dupníka ze Sobůlek. Od roku 1391 má ve vsi blíže neurčitelný majetek i rod z nedalekých a dnes již zaniklých Zarůšek: bratři Jakub a Habart, a roku 1437 Vlček ze Zarůšek.

Tyto velmi komplikované majetkové vztahy se postupně vyjasňují: Mouchnice jsou prakticky rozděleny na dvě části (tento stav trval až do poloviny 19. století). Menší část obce prodali roku 1409 již zmínění páni z Cimburka Protivcovi ze Zástřizl, větší díl pak vlastnil Petr z Mouchnic. Ten si svůj majetek ponechal do roku 1437, kdy jej kupuje Zichna ze Zástřizl (patrně již vdova po Herešovi z Bystřice) společně se svým synem Jindřichem z Bystřice a Arnoltic. Po něm pak celý majetek získává jeho syn Protivec z Bystřice a z Mouchnic.

Rod pánů z Bystřice vlastnil díl obce bezmála půlstoletí. Zřejmě před rokem l490 (vklad do Moravských zemských desek byl proveden se zpožděním až roku 1497) však Mouchnice opět změnily.majitele. Zápis o prodeji je poměrně stručný, a proto nebude na škodu uvést jeho plné znění (poprvé je zde uváděna i mouchnická tvrz):

"Protivec z Bystřice i s svými erby své vlastní dědičné zboží, kteréž držal po otci svém. tvrz Múchnice s lidmi platnými i neplatnými, s rolí oranú i neoranú, s lukami, platy, požitky, s robotami, s pastvami, s pastviščemi, s lesy, s horami, vodami tekutými i netekutými, s mlýnem i mlýniščem i s pustú vsí Komosov a v Křivúsi, co sluší k tvrz Múchnici a od starodávna slušalo, ješto sem to sám držal a jakož to zboží v svých mezech a hranicích od starodávna záleží a jest vymezeno, nic sobě ani svým erbóm tu práva, panství ani vlastenstvie nepozůstavuje ani zachovávaje, to všecko vkládá ku pravému dědicstvie Janovi Miňovskému z Velikých Lazník a jeho erbóm a potomkóm ku pravému jmění a dědičnému držení a požívání. A jestliže by jemu to zboží kde ve dskách svědčilo, to tímto vkladem moří a mrtví. "
Jan Miňovský z Lazník si Mouchnice ponechal až do své smrti v roce 1512. Tato část obce je pak opět na prodej. Obchodní transakci zorganizovali nám dobře známý Protivec z Bystřice, Prokop z Voděrad a Mikuláš z Krsovic; kupcem se stal Št'astný z Vrchřečic, o kterém nic bližšího nevíme. Snad to byl jen zprostředkovatel, protože stále ještě v roce 1512 se majitelem mouchnické tvrzi, dvoru, devíti lánů, tří podsedků, pusté vsi Komosov a všeho, co k mouchnické tvrzi patřilo v Křivousích, stává Tas z Ojnic. Valná část Mouchnic tak byla přičleněna k bučovického panství, protože pán z Ojnic o rok dříve koupil od Mikuláše Kropáče z Nevědomí městečko Bučovice s tvrzí a vesnice Marefy, Uhřice a pusté Soběbřichy.
Tas zemřel bez mužských potomků, a tak jeho majetek zdědily dcery Anna, manželka Václava z Boskovic, a Markéta, manželka Bernarda ze Žerotína. Anna posléze získala i podíl své sestry. Václav z Boskovic, který se psával rovněž i "na Bučovicích", zanechal majetek synům Albrechtovi a Janovi Černohorským z Boskovic. 5. dubna 1560 se oba bratři o společná panství rozdělili, bezdětný Albert pak odkázal celé panství svému nevlastnímu bratru Janovi, staviteli bučovického zámku.
Jan Šembera Černohorský z Boskovic a na Bučovicích zemřel 30. dubna l597. Bučovické panství obdržela dcera Kateřina, která vzala svého manžela Maxmiliána z Lichtenštejna (1578-1643) na spolek. Ten po její smrti získává celé panství - městečko a tvrz Bučovice i s pivovarem, Marefy, Kloboučky, Uhřice, Nevojice,Brankovice, Letošov, Nemotice, Kožušice, Malinky, Snovídky, Bohuslavice, větší část Mouchnic - a dalších patnáct vsí pro rod Lichtenštejnů. Maxmilián byl rovněž majitelem ždánického panství, které se díky konfiskacím majetku nekatolických pánů mimořádně rozrostlo: k původním osmi obcím postupně přibylo dalších jedenáct vsí. Maxmilián z Lichtenštejna a jeho rod se tak přiřadili k nejbohatším šlechticům v zemi. V roce 1890 došlo ke spojení ždánického a bučovického panství a statek Bučovice - Ždánice patřil lichtenštejnské primogenituře až do roku 1945.
Druhou (tu menší) část Mouchnic držel roku 1506 Jindřich z Poličky, který ji posléze postoupil Janu Ždánskému ze Zástřizl, majiteli buchlovského panství. Ten roku 1544 provedl po dohodě s Vilémem z Víckova a na Cimburku úpravu vybírání mýta. Vilém z Víckova se vzdal poplatků z mýta vybíraného v Mouchnicích, které dříve příslušelo k hradu Cimburk, Jan Ždánský pak Vilémovi postoupil vybírání mýta v Koryčanech. Mýto, které náleželo k hradu Buchlovu, se pak tedy vybíralo v Mouchnicích, Koryčanech, ve Stříbrnicích, u hradu Buchlova, v Buchlovicích, u velehradského kláštera a přední brány Starého Města. Mýto měli platit pocestní, " což přes hory jedou aneb jdou, jakž sou ta mejta od starodávna vyměřena a vysazena". Rovněž byla přijata zásada, že ten, kdo zaplatí mýto ve Stříbrnicích, Buchlovicích nebo v Mouchnicích, už nebude povinnen platit v Koryčanech (a naopak).
Tato přátelská dohoda předznamenala příští události. O tři roky později, roku 1547, Jan Ždánský ze Zástřizl zapsal svůj díl Mouchnic s veškerým dalším příslušným majetkem včetně mýta a lesů nazývaných Společní, a dalšího zboží v Křivousích, Vilémovi Víckovi a na Cimburku. O rok později Vilém vložil na svém zboží (a mimo jiné i na mouchnických lesích, mýtu a dalším majetku v Mouchnicích) pět set kop grošů českých coby věno manželce Markétě z Opatova. Tato část obce se tedy stala součástí koryčanského panství.
Páni z Víckova si ponechali díl Mouchnic více jak dvě desetiletí. Podle údaje z roku 1576 (obchod však byl učiněn patrně dříve) prodal Vilém z Víckova a na Prusinovicích Cimburk, městečko Koryčany se svobodným mýtem, Mouchnice se svobodným mýtem a další vsi Gabrielu Mailáthovi hraběti a dědičnému pánu země Fogarašské. Tento představitel uherské šlechty získal na Moravě inkolát, což znamená, že byl přijat do moravské stavovské obce. Mailáth byl původně luterán, později však přestoupil i s manželkou ke katolictví. Zemřel zřejmě již roku 1577 a byl pohřben v Olomouci.
Koryčanské panství pak získala Mailáthova žena Anna Banfyová z Dolní Lindvy. Vavřinec Eder ze Štiavnice na Janovicích a na Sovinci, který si na majetek rovněž činil nárok, však pro značné komplikace a četné soudní žaloby celou věc uzavřel (až na základě soudního rozhodnutí, kterému se musel podřídit) a do zemských desek nechal vložit až roku 1588. V zápisu je uvedeno, že součástí majetku je polovina vsi Mouchnice, určitě se však jednalo o údaj nadsazený, protože "koryčanská" část obce byla zřejmě výrazně menší než část náležející bučovickému panství, ke kterému patřila i mouchnická tvrz.

Anna Banfyová odkázala svůj majetek dcerám Anně a Aleně. Bezprostředně po smrti matky se obě sestry dohodly na rozdělení dědictví: koryčanské panství (to znamená městečko a tvrz Koryčany, Cimburk, Jestřabice, Blišice, Leskovec a díl Mouchnic) připadlo Aleně, která se zavázala Anně vyplatit odstupné šestnáct tisíc zlatých. Alena dále převzala všechny finanční pohledávky: zavázala se zaplatit veškeré dluhy a naopak mohla volně nakládat s penězi získanými od věřitelů. Rovněž přislíbila zajistit důstojný pohřeb své matce, který ještě nebyl vykonán. Smlouva byla uzavřena 10. července 1603 na tvrzi v Koryčanech.
Alena byla provdána za Jana Horeckého z Horky. Gabriel Horecký z Horky (zřejmě syn Jana Horeckého a jeho první manželky Kateřiny Zoubkové ze Zdětína) dokoupil roku 1611 celé panství (díl již zdědil) od Filipa staršího Borynského z Roztropic a na Nechvalíně a Adama Martínkovského z Rozseče a na Střílkách, kteří majetek coby poručníci spravovali po Alenině smrti. Panství se tak dostává do rukou Horeckých z Horky, kteří ho drželi po čtyři generace a více jak sto let. Antonín Emerich Horecký z Horky o koryčanské panství přišel roku 1714 v exekuci (novou majitelkou se stala Marie Regina Bertoletti von Barthenfeld, rozená svobodná paní von Waffenberg), avšak později opět získal finanční prostředky a celé zboží roku 1733 koupil zpět. O devět let později, roku 1742, se majitelem koryčanského panství (a tím i menší části Mouchnic) stává Karel Josef svobodný pán Gilern. Gillernové si ponechali panství více jak půl století. Kristián svobodný pán Gillern odkázal roku 1793 svůj majetek dceři Marii Josefě provdané svobodné paní Muench von Bellinghausen. V 19. století se majitelé panství rychle střídají: roku 1846 získal celý majetek Salomon Mayer svobodný pán Rotschild, o pět let později se novými vlastníky stávají Vilém Figdor a Heřman Wittgensteinovi. Dále držel panství Ferdinand a Karel hrabata Trautmannsdorf - Weinsberg (do roku 1899) a Ludvík Wittgenstein. Po jeho smrti 23. března 1925 došlo k rozdělení panství: polovinu dědila Marie Salzerová - Wittgensteinová, druhou část pak Hermína Mareschová - Wittgensteinová.

x x x

V roce 1578 obdrželi obyvatelé bučovické části obce pozoruhodné privilegium od Jana Šembery Čemohorského z Boskovic a na Bučovicích. Stojí za to uvést dokument v plném znění. Až dosud nás totiž prameny informovaly výhradně o osudech majitelů Mouchnic, o představitelích šlechtického stavu. O existenčních starostech prostého lidu se nedovídáme nic nebo jen velmi málo. Nyní je to poprvé, kdy se setkáváme s životní realitou poddaných. Rozsah výsad jasně ukazuje, co bylo pro obyčejného vesničana konce 16. století ve vztahu k vrchnosti důležité, jaké úlevy mohly zjednodušit nebo usnadnit zápas o lepší budoucnost. ,Já Šembera Černohorský z Boskovic a na Bučovicích, pán a pravý dědic panství Bučovského a vsi Mouhnic se svými erby, budoucími potomky, pány a držiteli téhož panství nadepsaného, oznamujíc tímto listem všem, tak nynějším jako budoucím, kdež jej uzří nebo čten budou slyšeti, že jsou předstoupili přede mne opatrní rychtáři a starší všecka obec ze vsi Mouhnic, kteří k panství mému svrchu psanému náležejíc poddaní moji věrně milí zprávu vydávajíc, kterak před lety minulými nějaké nadání od předků mých, aby svobodně v lesích mých v Mouhnicích sobě dřeva ku palivu i k stavění a pruty ke pletání sekati a dobytek svůj pásti dáti mohli, a že by jim to dopuštění Božího ohněm zkaženo býti mělo, však svědky hodnověrnými prokázati nemohli, při tom mě snažnými prosbami za to jsou žádali, abych jim takovou svobodu zase pustil a potvrzení listem pod pečetí své na to dal. I prohledávajíc na jejich takovou snažnou prosbu jim jsem to odepříti nemohl, nýbrž ze zvláštní lásky též i svým jistým úmyslem a vědomím povolil jsem a tímto listem povolím týmž Mouhnickým, poddaným svým, aby sobě dřeva ku palivu, stavění, pruty ke pletání podle slušnosti v týchž místech, kde se jim od polesného mého anebo od hajných mých mouhnických ukázáno bylo sekati, též i dobytky své bez mé škody tolikéž v těch místech, a pokud jim ukázáno pásti dáti mohli, však na ten způsob, aby mně i erbům mým i budoucím potomkům pánem a držitelem téže vsi Mouhnic za takové svobody každého roku nyní i časy budoucími každý rok po osmi groších a podsedník po dvou groších bílých platiti má, a to rozdílně, totižto při svatém Jiří polovici a při svatém Václavě druhou polovici, počnouc hned při sv. Jiří léta 1579, nejprv příštím, a jestliže by se kdo toho platu zbraňoval anebo nedával, budeme moci jimto takovou svobodu odníti a v nic obrátiti. Tomu na svědomí a pro lepší toho jistotu pečeť svou sem s jistým mým vědomím pověsiti jsem vzkázal, jenž jest psán a dán na Bučovicích v sobotu svatého Jiří léta Páně 1578 počítajíc. " Pro Jana Šemberu to byl jen malý ústupek, který ekonomiku jeho velkého panství nikterak neovlivnil. Ostatně právě za jeho působení byly roboty v Bučovicích neobyčejně tuhé, protože po Šemberově smrti se představitelé městečka odhodlali požádat Maxmiliána z Lichtenštejna o snížení robot.
Výše zmíněné privilegium platilo bez větších změn až do roku 1747, kdy bylo ustanoveno, že půlláník obdrží osm starých sáhů dřeva, čtvrtláník pět sáhů, chalupník tři sáhy, menší chalupník jeden a půl sáhu dřeva. Ještě později se sedláci této výsady zřekli za jednorázovou sumu 400 zl. v obligacích, domkaři pak dostávali devět, čtyři a půl nebo tři metry tvrdého dřeva.
Na počátku 17. století bylo v bučovické části pouhých devatenáct domů. Útrapy třicetileté války se obce příliš nedotkly: na rozdíl od některých jiných vsí, kde zaniklo až 80% usedlostí, zpustly během vojenských operací pouhé čtyři domy (jedna usedlost s výměrou nad jeden lán, dva domy s výměrou od půl do jednoho lánu a jeden domek bez polí). Později ještě zpustla jedna usedlost s výměrou od půl do jednoho lánu, protože její majitel zemřel. V bučovické části Mouchnic tedy zůstalo obydleno čtrnáct domů (jedna usedlost s výměrou nad jeden lán, osm usedlostí s výměrou od půl do jednoho lánu, tři usedlosti s výměrou do půl lánu, dva domy bez polí).

V roce 1790 tvořilo Mouchnice 64 domů, ve kterých žilo 387 obyvatel. Roku 1836 postihlo obec neštěstí: epidemie cholery si během dvou měsíců vyžádala 51 obětí. I přesto počet obyvatel pozvolna stoupá: v roce 1853 má domovské právo v obci celkem 512 osob. Při sčítání lidu roku 1869 bylo zjištěno již 557 obyvatel žijících v 106 domech (do tohoto počtu není započítán dům č.p. 23, který nebyl obydlen).
Právě sčítání obyvatel nám umožňuje udělat si bližší představu o složení mouchnické populace. V inkriminovaném roce 1869 žilo v obci jen dvanáct lidí starších sedmdesáti let. Nejstaršími osobami v Mouchnicích byly Marie Zemanová (narozená roku 1785, bydlela u mlynáře Josefa Škorpila v č.p. 2) a Apolonie Hofrová (narozená roku 1786, bydlela u stolaře Matyáše Eichmanna v domě č.p. 26). Vrchnostenskou správu reprezentoval lesní revírník Antonín Pavlík (č.p. 107) a Petr Hladký, hajný ve službách knížete (č.p. 50). V obci bylo nejrozšířenější příjmení Hanák (Jan Hanák, majitel domu č.p. 9; František Hanák, majitel domu č.p. 20; Josef Hanák č.p. 28; Ján Hanák č.p. 32; Matěj Hanák č.p. 35; Václav Hanák č.p. 43; Antonín Hanák č.p. 61), častěji se vyskytují i příjmení Adamec, Bílý, Buchta, Buchýnek, Hofr, Kučera, Kučernák, Peška, Příborský, Machálek, Růžička, Sladký, Staněk nebo Žižlavský. V obci žila i jedna židovská rodina (v domě č.p. 33 provozovala hospodu a obchod se smíšeným zbožím; druhá hospoda byla v č.p. 27 a provozovala ji vdova Kučírková). Z konkrétně uvedených řemeslníků můžeme jmenovat kováře Václava Kosiře (č.p. 1), již zmíněného mlynáře Jana Škorpila (č.p. 2), koláře Josefa Cahu (č.p. 8), tesaře Josefa Příborského (č.p. 87), zedníky Matouše Hlaváče (č.p. 52) a Františka Hanáka (č.p. 20), stolaře Matyáše Eichmanna (č.p. 26), ševcovské mistry Aloise Albrechta (č.p. 57) a Vincence Bílého (č.p. 104) nebo krejčovského mistra Antonína . Žižlavského (č.p. 60). Někteří další obyvatelé Mouchnic pak mají jako zaměstnání uvedeno pouze "živnostník" bez přesnější specifikace. Rovněž se objevuje označení "rolník" (popřípadě "gruntovník"), většinou však je uvedeno pouze "domkař", což znamená, že dotyčný neměl velké výměry polností a živil se jako pomocník na statku při zemědělských pracech nebo jako dělník či nádeník.
Obyvatelé Mouchnic se tedy zabývali převážně zemědělstvím. Možnost zaměstnání v průmyslu nabízela především továrna na nábytek z ohýbaného dřeva v Koryčanech (v roce 1913 pracovalo v této továrně, která zaměstnávala dělníky z širokého okolí, celkem 108 obyvatel Mouchnic, o deset let později pak počet mouchnických klesl na 39; tento úbytek však byl způsoben i snížením stavu dělníků v továrně o cca 50%). Někteří dělníci nepochybně dojížděli za prací i do Brna: v roce 1946 pracovalo v brněnských továrnách dvanáct mouchnických obyvatel. V roce 1919 byla znovuotevřena cihelna. Mlýn v Haluzicích zanikl roku 1930, mouchnický o osmnáct let později (zůstal v něm pouze šrotovník pro potřeby JZD). Zrušeny byly rovněž obě pily. Ve dvacátých letech se v obci vyrábělo dřevěné uhlí, v roce 1930 máme doloženou i výrobu ovocných vín. V roce 1922 byl v obci založen Spořitelní a záloženský spolek (čili Reiffeisenka), jehož předsedou se stal B. Sušil. Roční obrat se pohyboval ve výši 300 000,- Kč. Od roku 1918 působila v Haluzicích továrna na výrobu dřevěných floků finny Galaflok; později byl sortiment rozšířen i o výrobu zápalek. V roce 1940 byla továrna přebudována na výrobu cukrovinek.
V roce 1924 byly v obci hned tři obchody se smíšeným zbožím: v č.p. 2 (Tesař; obchodoval i s mlékem), v č.p. 40 (Hrubý) a v č.p. 134 (Syrovátka). Samostatnou živnost provozovali čtyři krejčí (Arnošt Němec, Konstantin Valoušek, Bedřich Přibyl, Josef Hanák), jeden obuvník (František Žižlavský), dva záměčníci (Vojtěch Dempír, Rudolf Darmovzal), dva stolaři (Josef Zabloudil, Hugo Miklík) a dva kováři (Josef Bodeček, Gregor Růžička). Mnoho dalších však řemeslnou živnost neprovozovalo, jednak pro nedostatek práce, jednak pro nedobré podmínky.
Nejen prací je však člověk živ. V obci existovala řada spolků a sdružení, která nabízela možnost seberealizace a kulturního vyžití. Již v roce 1873 vznikl jako první na Bučovicku čtenářský spolek, mezi jehož zakladatele a hlavní organizátory spolkové činnosti patřili Jan, František a Antonín Buchýnkové, Karel Sladký a nadučitel Ferdinand Fráňa. Čtenářský spolek se roku 1910 přeměnil v místní odbor Národní jednoty, jehož činnost však nebyla na potřebné úrovni (spolku chyběla koncepce i výrazné osobnosti). Mouchnický hasičský sbor byl založen roku 1898, Sokol vznikl v roce 1913 přeměnou spolku Staroslavná obec Baráčníků (ten v Mouchnicích založil roku 1910 učitel Karel von dem Bruch) a kromě tělovýchovy rozvíjel i všeobecně prospěšnou kulturní činnost. Roku 1923 vznikla v obci i Federovaná (komunistická) dělnická tělocvičná jednota, která se nadšeně věnovala i ochotnickému divadlu.
O bohatém společenském životě v obci svědčí i přehled kulturních akcí za rok 1925: Sokol uspořádal čtyři přednášky, jeden pohádkový večer pro děti, dvacetjedna proslovů (přednášek) pro členy, tři večery pro mládež, dvě akademie, pět divadelních představení, jeden zábavný večer. Škola zorganizovala zájezd do divadla do Brna a dva výlety: do Brna a na Buchlov. Hasiči připravili čtyři divadelní představení, komunisté pak další tři. Krom těchto akcí se v obci konalo sedmnáct tanečních zábav.
V roce 1900 již bylo v obci 141 domů, ve kterých bydlelo celkem 751 obyvatel převážně české národnosti. O třicet let později již bylo v Mouchnicích 180 domů', ale počet obyvatel klesl na 729. V roce 1950 pak počet domů opět stoupl na 194, ale pokles počtu obyvatel se nezastavil; v Mouchnicích tehdy žilo pouze 611 lidí.
Z roku 1900 také pochází soupis místních tratí, jak je zaznamenal Čeněk Kramoliš: Posvátný, Svodnice, Oulehlá, Požáry, Podhůrčí, Kaplánky, Škobeř, Díly za vraty, Křivousy, Nedbalky, Štěpnice, Hluboký důl, Hejnice, u Nemotínka, u Kuče, Bohdanec nebo Bogdanec. Názvy lesních tratí: u Boudy, Nenkůvky, u Dubu, na Pelárni, Kalvica, Bukovina, Spálený.
V prvním desetiletí dvacátého století byla vybudována železniční dráha Koryčany - Nemotice. Mouchnické představa železnice příliš nenadchla: rolníci se bránili, protože trať znehodnocovala jejich pole. Přípravná jednání začla již roku 1902, v roce 1907 byl proveden nucený výkup pozemků a hned příští rok v březnu se začalo stavět. 1. srpna 1908 byla trať předána do provozu, zpočátku pouze pro nákladní dopravu. V Mouchnicích byla zastávka i s odstavnou kolejí, obec však pro vysoký tarif dráhu nevyužívala. 31. března 1920 byla zahájena i osobní doprava a později rovněž i přeprava poštovních zásilek. Malé využívání nákladní dopravy vedlo v roce 1923 k odstranění odstavné koleje.

Modernizace se projevovala snad ve všech oblastech lidské existence. Tradiční venkovský způsob života byl poznenáhlu vytlačován převratnými vynálezy, které zcela změnily obraz venkova. V roce 1920 se představitelé obce rozhodli zavést elektrické osvětlení (pouliční i v domácnostech). Proud byl odebírán z elektrárny v Oslavanech, akce však byla tak finančně náročná, že se obec musela zadlužit. Starodávné způsoby svícení lojem, sádlem, olejem nebo karbitem se rázem staly minulostí. Nové možnosti zábavy i vzdělávání přineslo i rádio, které se po malém váhání rychle rozšířilo. Jak poznamenal kronikář, v roce 1925 bylo v Mouchnicích již devět krystalových přístrojů, jimiž bylo možné zachytit vysílání z Brna i z Vídně.
Současně s pronikáním moderní techniky měnila svou tvář i samotná obec. Po velkém požáru roku 1822, který zničil většinu chalup z "tesů", tj. ze silných dřevěných trámů obložených mazanicí, se začali stavět domy z pálených cihel nebo kotovic, i když kryté stále ještě došky. Po dalším požáru v roce 1861 začaly došky ustupovat křidlici a břidlici ("šifr"). V dubnu 1930 postavil kovář Josef Bodeček novou stodolu na místě staré, sroubené z dřevěných klád a pokryté doškovou střechou. Dvě poslední původní stodoly byly také časem strhnuty. Poslední obytný dům s doškovou střechou, který jakoby odolával vítěznému postupu nových způsobů, byl dům č.p. 90 (v roce 1930 ho vlastnila rodina Kellerů).
Zajímavý je pohled na politické poměry v obci. V letech 1913-1919 byl starostou obce Jan Hanák. V roce 1919 se o přízeň voličů ucházely v Mouchnicích pouhé dvě strany: koalice, která sdružovala všechny dělnicko socialistické strany i menší zemědělce a strana republikánská, která hájila zájmy rolnictva. Socialisté získali deset mandátů, republikáni o polovinu méně. Starostou se stal zástupce vítězné strany Jan Žižlavský, post místostarosty (náměstka) získal Leopold Gregor, obecní radu dále tvořili Nikodém Adámek, Josef Zabloudil a Jan Tesař. " Úkol tohoto obecního zastupitelstva byl v těžkých dobách poválečných obtížný. Musilo se starati o zásobování státní a obce, provedla se evidence válečných poškozenců, evidence veškerých vojenských příslušníků, prováděl se soupis majetku k dávce z majetku, převedly se rakouské válečné půjčky na státní půjčky republiky, převedly se veškeré dluhy obecní z bank na místní záložnu, (zastupitelstvo) provádělo pozemkovou reformu, zavedlo elektrisaci, důkladně opravilo školu. Zkrátka: činnost obecní správy nesla se ku ustálení a zlepšení poměrů v obci a státu, " napsal obecní kronikář ve vzpomínce na těsně poválečná léta.
Druhé volby do obecních zastupitelstev se konaly 26. října 1923.

V Mouchnicích nastala poměrně kuriózní situace. Opět se podívejme na stránky obecní kroniky: ,'protože v obci se neoceňuje práce pro obec dle politického přesvědčení, nýbrž dle schopnosti a dobré vůle sloužiti blahu obce, pokusili se na schůzi občanů sestaviti obecní zastupitelstvo bez volby a to ne dle politické příslušnosti, nýbrž dle hospodářských skupin: 1) větší zemědělci 2) drobní zemědělci 3) dělníci 4) živnostníci 5) neodvislí. Dohoda se podařila. Svorný tento postup byl i v časopisech jiným za vzor kladen. "Starostou se stal Jan Hanák (reprezentoval větší zemědělce), náměstkem Jakub Beneš (také zástupce větších zemědělců), členy zastupitelstva pak Ondřej Kartus (drobný zemědělec), Oldřich Šlampa (větší zemědělec) a Václav Antl (drobný zemědělec). I z tohoto rozvrstvení sil je zřejmé, jak výrazně byly Mouchnice zemědělskou obcí a jak slabé pozice zde na počátku dvacátých let mělo dělnictvo (v zastupitelstvu nebyl ani jeden jeho představitel).
Ve volbách roku 1927 se již nepodařilo sestavit jednotnou kandidátku. O přízeň voličů se tedy v obci ucházelo pět stran: lidovci a nezávislí (získali celkem šest mandátů), republikáni (strana zemědělského a malorolnického lidu získala čtyři mandáty), komunisté (dva mandáty), sociální demokracie (jeden mandát) a uskupení neorganizovaných dělníků (dva mandáty). Starostou se stal lidovec Jan Hanák, náměstkem Oldřich Šlampa ze strany republikánské. Oba kandidáti na post starosty dostali shodně sedm hlasů, a tak musel rozhodnout los. O čtyři roky později se pak situace přesně opakovala: mezi J. Hanákem (tentokrát reprezentoval Nezávislou stranu zemědělců a dělníků) a O. Šlampou se opět losovalo, štěstí se však přiklonilo na stranu O. Šlampy, který se tak stal starostou. Poražený J. Hanák se ucházel o místo náměstka, o jehož obsazení opět rozhodoval pro shodný počet hlasů pro oba kandidáty los. Ani tentokrát nezaznamenal J. Hanák úspěch a náměstkem se stal představitel strany lidové Bohumil Sušil.
V roce 1929 se zúčastnilo voleb do Národního shromáždění 413 obyvatel Mouchnic. Poměrně jasně zvítězila Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (získala 123 hlasů), na druhém místě se umístnila Československá sociálně demokratická strana dělnická (98 hlasů), následovaná Československou stranou lidovou (72 hlasů) a Komunistickou stranou Československa (70 hlasů). O šest let později, v roce 1935, kdy v Mouchnicích volilo 429 osob, opět s převahou zvítězili republikáni (získali 136 hlasů). Výrazný vzestup zažili komunisté (obdrželi 104 hlasy a stali se druhou nejsilnější stranou v obci), své voliče si udrželi lidovci (71 hlas), naopak katastrofální propad postihl sociální demokracii, která s pouhými 35 hlasy obsadila v Mouchnicích až šesté místo. Republikánská strana si na venkově udržela své příznivce, na vzestupu komunistů, kteří obratnou demagogickou strategií odlákali část voličů sociální demokracie, se podílela i všeobecná průmyslová krize.
Za okupace byla v okolí Mouchnic silná odbojová činnost. Koncem dubna 1944 se v obci objevily protinacistické letáky. 21. srpna 1944 byli v obci zatčeni dva polští uprchlí dělníci. V lednu 1945 provedla skupinka pěti českých a sovětských partyzánů odzbrojení místního hajného, rovněž v lednu byli z obce zásobováni čtyři sovětští a čeští partyzáni. Během okupace pak čtyři místní obyvatelé zaplatili svou odvahu životem; dvěma z nich, učiteli Cyrilu Žižlavskému a Ondřeji Hubrovi, byla později zasazena pamětní deska.

Zdroj: http://www.mouchnice.cz/

Objekt: Obec
Stát: Česká Republika
Země/kraj: Jihomoravský kraj

Související objekty

Ukaž na mapě


Komentáře mohou číst a psát pouze vybraní uživatelé




 

Rychlé odkazy

Po stopách Lichtenštejnů o.p.s.

Lichtenštejnský zámek Wilfersdorf

Knížecí dům Lichtenštejnů

Lichtenštejnské sbírky

Zpravodajské portály

Zpravodajský server Po stopách Lichtenštejnů

Knížectví Lichtenštejnsko

Lichtenštejnsko - národní správa

 

 

Bulletin

Bulletin 2012-1

Bulletin 2013-1

Bulletin 2013-2