Čeština English Deutsch

<< Červenec >>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4

Mikulov (Nikolsburg)

O existenci zeměpanského hradu na pomezí Moravy a Dolních Rakous lze uvažovat od druhého desetiletí 13. století. V roce 1249 byl zřejmě rozestavěný hrad udělen Přemyslem Otakarem II. v léno Jindřichovi z Liechtensteina a stal se základem pozdějšího rozsáhlého rodového majetku. Za prvních Lichtensteinů došlo do konce 13. století k dotvoření hradního areálu výstavbou válcové věže s břitem v čele severního předhradí, vybudováním silné obvodové zdi i úpravou hradního paláce. Na skalisku mezi prvním a druhým nádvořím vyrostla štíhlá okrouhlá věž, vybavená před rokem 1380 kaplí Panny Marie a sv. Jana Evangelisty. V roce 1402 byl na hradě u Jana II. z Lichtensteina po svém útěku z vídeňského vězení krátce ubytován Václav IV.

Mikulov představoval hlavní sídlo rodu Lichtensteinů, a proto byl hrad neustále přestavován, aby dokázal zajistit pohodlné a dostatečně reprezentativní ubytování občas velmi početné rodiny. V druhé polovině 15. století vzniklo dnešní první nádvoří s hranolovou věží a o něco později byla přistavěna tzv. Udírenská věž. K zásadní přestavbě došlo před polovinou 16. století vybudováním čtyř protáhlých raně renesančních bastionů, později využitých k dalšímu rozšiřování zámku. Nákladný životní styl i nepříliš dobré hospodaření dohnalo roku 1560 Kryštofa IV. z Lichtensteina k prodeji celého mikulovského panství Ladislavu Kereczenyimu z Kaniafeldu za 60.000 tolarů, avšak již Ladislavovým synem rod vymírá a celé panství přešlo jako odúmrť na císařskou komoru.

V roce 1575 obdržel uvolněné panství darem od císaře Rudolfa II. Adam z Dietrichsteina (1527–1590), vyslanec císařského dvora v Římě a Madridu a v držení jeho potomků Mikulov zůstal až do roku 1945. Největšího rozkvětu se Mikulov dočkal za vlády Adamova syna Františka Serafína, kardinála a olomouckého biskupa (1570–1636), který nechal mimo jiné přestavět i dosavadní renesanční zámek. Místo severního bastionu vznikl sál předků, pozměněn byl přístup do zámku, na prvním nádvoří vyrostla budova zámeckého divadla a po vzoru severního bastionu byly zastavěny i západní a jihozápadní. Během třicetileté války byl zámek dvakrát obsazen nepřátelskými vojáky, v roce 1620 vojskem vzbouřených stavů a v roce 1645 Švédy, obojí samozřejmě přineslo škody na stavbách i mobiliáři.

Další výrazné přestavby pozměnily podobu zámku v druhé polovině 17. a na počátku 18. století. Téměř dokončené stavební dílo zničil 10. srpna 1719 rozsáhlý požár, po kterém musel být zámek vystavěn de facto znovu. Všechny stavby byly výškově sjednoceny, zcela nově byla uspořádána patra a přibyly budovy jízdárny podle návrhu F. A. Grimma a venkovního traktu mezi jižním a jihozápadním bastionem se salou terrenou v přízemí. Na vnitřních úpravách se podíleli významní umělci, v první řadě malíř A. J. Prenner, sochař I. Lengelacher, ten zhotovil i sochy podél cesty do zámku, a umělecký zámečník H. G. Forster, mj. autor dvoukřídlé kované brány do zámecké zahrady. V této podobě zámek přivítal v roce 1805 francouzského císaře Napoleona I., který si jej původně vybral pro mírová jednání po bitvě u Slavkova.

K dalším významným zásahům došlo na zámku až v 19. století, a to především úpravou čestného dvora a jeho vymezením vůči náměstí. V roce 1866 bylo na zámku tehdejšího rakouského ministra zahraničních věcí Alexandra Mensdorff-Pouillyho po nešťastné bitvě u Hradce Králové uzavřeno příměří mezi Rakouskem a Pruskem. Snad k ještě větší pohromě než v roce 1719 došlo na zámku v dubnu 1945, když za ne zcela jasných okolností vypukl obrovský požár a téměř celá stavba do základů vyhořela. Po další tři roky spáleniště dále chátralo až teprve v r. 1948 se přistoupilo díky péči Spolku pro obnovu mikulovského zámku k adaptaci předzámčí a roku 1951 k rekonstrukci vlastního zámku podle projektu architekta O. Oplatka, dokončené počátkem 60. let. Zachráněné zbytky mobiliáře byly ponechány na zámku, který se stal sídlem Regionálního muzea. Nepoškozen zůstal po obou požárech unikátní obří desátkový sud na víno z roku 1643 o obsahu 1014 hl.

Historie židovské čtvrti

I přes rozsáhlé demolice v minulých dobách se zachovala řada domů původních židovských obyvatel, pocházejících již z poloviny 16. století, tj. z doby výstavby prvních kamenných domů. Řada z nich obsahuje architektonické prvky typické pro židovské domy, a proto byla celá polovina dosud stojících budov (45) prohlášena za nemovitou kulturní památku.

Počátky mikulovské židovské obce můžeme doložit do doby po roce 1421, když byli Židé vypovězeni vévodou Albrechtem V. Habsburským z Vídně a Dolních Rakous a část z nich nalezla útočiště v blízkém Mikulově. Další příliv nastal po vyhnání Židů z moravských královských měst, především Brna a Znojma. Příslušníci této ve středověku opovrhované menšiny se usadili v ulici Za Hradem, zpočátku v sousedství křesťanských domů. Ty ale časem vykoupili a vznikla zde samostatná židovská čtvrť. Samosprávu s vlastním rychtářem a s dalšími výsadami mikulovským Židům udělil až v roce 1591 Maxmilián z Dietrichsteina.

Postupně se mikulovská obec stala jednou z nejvýznamnějších na Moravě a sem také byla po svém vzniku před polovinou 16. století umístěna instituce moravského zemského rabína, který v Mikulově sídlil do roku 1851. Mikulov byl rovněž významným duchovním centrem židovství. Obyvatelé obce se živili především drobným obchodem, v 17. a 18. století vzrostl počet řemeslníků.

Život nejen židovské obce, ale i celého města poznamenal rozsáhlý požár z 10. srpna 1719, kdy celá židovská čtvrť vyhořela. Po novém vybudování ghetta přišel 22. dubna 1737 další požár. V této době byla mikulovská židovská obec s 600 usazenými rodinami nejpočetnější na Moravě, později jejich počet ještě vzrostl. Díky rozsáhlým změnám společnosti v polovině 19. století byli i Židé zrovnoprávněni s ostatním obyvatelstvem, takže mohli volně nabývat majetek a svobodně se stěhovat. Důsledkem těchto změn byl příchod nových židovských rodin z přeplněných ghett velkých měst Brna a Vídně. V roce 1848 se židovská obec stala samostatným subjektem s vlastním starostou i dalšími orgány, zcela zrušena byla v roce 1919. Od té doby byla součástí města. Konec židovským obyvatelům v Mikulově přinesla léta druhé světové války, kterou z nich přežila jen hrstka, a k obnovení obce již nedošlo.

První domy v židovské čtvrti byly dřevěné, teprve po zhoubných požárech v polovině 16. století nahradilo dřevo kámen. Proto má také většina dochovaných domů renesanční jádro. Postupným přílivem dalších židovských rodin se zvětšoval i rozsah židovské čtvrti, která po příchodu utečenců z Vídně v roce 1670 zahrnovala krom Hlavní a Příčné ulice (dnes Husova a Alfonse Muchy) též Zámeckou a Úzkou (proti synagoze), na opačném konci sahala až k židovskému hřbitovu. Zcela nově bylo ghetto koncipováno po požáru roku 1719, zcela odděleny byly židovské a křesťanské domy, vybudovány byly ochranné zdi proti dalším požárům a na střechy nesmělo být použito dřevo a šindele. Lepší prostorové podmínky přinesly židovské menšině až změny v polovině 19. století a konec izolace. Po roce 1945 byla řada domů bývalého židovského ghetta zničena, z původních 317 zůstalo 90 domů. Polovina ze zachovaných domů byla právem v nedávné době prohlášena za nemovitou kulturní památku.

Historické náměstí

Přirozené centrum města ve své dnešní podobě vzniklo v posledních desetiletích 16. století, přesunem původního náměstí do těsné blízkosti vstupu do zámku. Během první poloviny 17. století zde vyrostla řada renesančních domů, mnohé se dochovaly v nepříliš změněné podobě dodnes...

K těm významnějším patří dům U Rytířů se sgrafitovou výzdobou a tzv. kanovnický dům. Ozdobou náměstí je kašna se sochou Pomony s rohem hojnosti z počátku 18. století a monumentální barokní Sousoší Nejsvětější Trojice z let 1723-1724. Historické středověké jádro města bylo je prohlášeno městskou památkovou rezervací.

Sgrafitový dům U Rytířů

Bezesporu nejzajímavější na náměstí je rohový dům (č.or. 11), který pochází z doby před rokem 1591, s nárožním čtyřbokým arkýřem. Do výše prvního patra (druhé byla vystavěno až po polovině 19. století) je zdobený renesančními sgrafity s biblickými a antickými výjevy, datovanými do první čtvrtiny 17. století. Pozoruhodný je také arkádový ochoz ve dvoře.

Kašna

Kolem roku 1700 byla do horní části náměstí instalována kašna ve tvaru kamenné polygonální nádrže s hranolovým pilířem s chrliči uprostřed. Ta sloužila jako zdroj vody pro obyvatelstvo vnitřního města. Na pilíři je alegorická socha Pomony s rohem hojnosti a štítem s rodovým znakem Dietrichsteinů.

Sousoší Nejsvětější trojice

V dolní části náměstí vyniká monumentální barokní sloup – Sousoší Nejsvětější Trojice z let 1723-1724, nazývaný též někdy Morovým sloupem. Stavbu podle výtvarného návrhu A. J. Prennera zadal kníže Walter Xaver z Dietrichsteina kameníkovi Andreasi Steinböckovi, sochařskou výzdobu (sv. Jan Nepomucký, sv. František Xaverský a sv. Karel Boromejský) vytvořil Ignác Lengelacher. Monument stojící na šestiboké stupňovité základně s trojicí toskánských sloupů uzavírá trojboký jehlan se symbolem sv. Ducha, stojící na nebeské sféře s obláčky a andílky se sochami Boha Otce a Krista. Sloup byl opravován v letech 1897 a dále pak v letech 1997-1998.

Kanovnické domy

V protějším rohu (dům č.p. 4) nechal František z Dietrichsteina vybudovat z několika stávajících parcel jednopatrový dům pro kanovníky mikulovské kapituly, založené v roce 1625. Zatímco exteriér domu si ponechal svou původní renesanční podobu se štíty zdobenými sgrafitovou rustikou, interiér byl poznamenán zhoubným požárem města v roce 1784, kdy vyhořel a byl zcela přestavěn.

Zdroj: http://www.mikulov.cz/cz/

Objekt: Obec
Stát: Česká Republika
Země/kraj: Jihomoravský kraj

Související objekty

Ukaž na mapě


Komentáře mohou číst a psát pouze vybraní uživatelé




 

Rychlé odkazy

Po stopách Lichtenštejnů o.p.s.

Lichtenštejnský zámek Wilfersdorf

Knížecí dům Lichtenštejnů

Lichtenštejnské sbírky

Zpravodajské portály

Zpravodajský server Po stopách Lichtenštejnů

Knížectví Lichtenštejnsko

Lichtenštejnsko - národní správa

 

 

Bulletin

Bulletin 2012-1

Bulletin 2013-1

Bulletin 2013-2