Čeština English Deutsch

<< Srpen >>
Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31 1

Branišovice (Frainspitz)

PEČEŤ A ZNAK OBCE

 

Pečeti Branišovic

            Obecní pečeti Branišovic jsou známé z roku 1675. Pečeť, jenž je označovaná jako stará, má v pečetním poli stojícího vodního ptáka, po stranách vinné hrozny s listy. Téměř totožná je tzv. nová pečeť, z téhož roku. Opis je latinský, v obou případech totožný /SIGIL PAFI FRAINSPITZ. 1675/.

            Poslední branišovická pečeť pochází z roku 1698. Je na ní zobrazen vodní pták stojící ve vodě, jako u předchozích pečetí, ovšem vinné hrozny zde chybí. Opis majuskulou je německý – K.A.I.D. DORF. FRAINSPITZ. Symbol vodního ptáka z této pečetě byl používán ještě na obecním razítku v roce 1950.

            Také Vinohrádky měly svou vlastní pečeť, a to s motivem vinařského hroznu, nože a iniciálami WB. Tato pečeť pochází z 19. století.

 

Znak a prapor Branišovic

            Na znaku a praporu obce je zobrazen vodní pták, dle pečetě pravděpodobně volavka, která na branišovických rybnících pravidelně hnízdila. Modrá barva symbolizuje někdejší i současné branišovické rybníky, ostatní figury zejména na znaku, pak staré pečetě a zdejší dávnou vinařskou tradici. Znak i prapor Branišovic byly schváleny a obci předány Parlamentem České republiky dne 14.8.2001.

 
POLOHA

            Branišovice leží v geomorfologickém celku Dyjsko – svrateckého úvalu, v podcelku Drnholecké pahorkatiny, v okrsku Olbramovické pahorkatiny, která má sklon k jihovýchodu. Vyskytují se zde neogenní a čtvrtohorní usazeniny. Vegetační stupeň je buko-dubový, délka vegetační doby 165 dní a průměrná teplota 8,5C. Převažují zde pole s pěstováním pšenice, kukuřice a cukrovky, hojně sady (meruňky, broskvoně), místy vinná réva. Lesnatost je velice malá.

            Obcí protéká Olbramovický potok, který pramení u Olbramovic ve výšce 205 m. n. m. Potok ústí zprava do Mlýnské strouhy u Nové Vsi v 175 m. n. m. Plocha povodí je 135,7 km; délka toku 13,8 km.

            V katastru obce jsou tři rybochovné rybníky. Všechny jsou založeny na Olbramovickém potoku. Obec je zásobována pitnou vodou z artézských pramenů v Loděnicích a společným vodovodem.

       

            Obec se skládá ze dvou bývalých obcí Branišovice a Vinohrádky.

 

 BranišovicE - historické názvy: Brainssowicz 1222; Vrenspiez 1295,1329; Frenspiez 1329,1456;  Branissouvicz 1366;  Freinspitz, Frainspitz 1675,1698,1939;  Frainspic 1869;  Frainšpice 1890.

 

          Jméno obce je odvozeno od feudálního majitele. Koncovka českého původu – ice svědčí o původním českém osídlení. V průběhu německé kolonizace bylo jméno obce přijato ve zkomolené formě s koncovkou – itz.
 
 VINOHRÁDKY – historické názvy: Weinberg, Klein Weinberg.

       

            Když byl zrušen starobrněnský klášter, byla na půdě Branišovického panství založena roku 1783 obec Vinohrádky. Od Branišovic byla oddělena loukou, což byl bývalý rybník. Tato část obce stojí na trati bývalých vinohradů, ale je pojmenována po správci komorních statků Antonínovi Kaschnitzovi von Weinberg. Byl vrchním ředitelem moravsko – slezských státních statků a komisařem ve věcech robotních a berničních. Původně usazené obyvatelstvo bylo české. V obci Vinohrádky měl dominantní postavení „dvůr“ se zámečkem.

          Po roce 1848 se obec Vinohrádky stala trvalou součástí Branišovic.
 
 HISTORICKÁ VÝROČÍ OBCE pro rok 2011

 

830 let:  1181 byl založen Dolnokounický klášter ROSA COELI – RUŽE NEBES, kterému postoupila staroboleslavská kapitula své desátky z Branišovic roku 1276, tedy před 725-ti lety.

 

235 let:  V roce 1776 je v Branišovicích 40 domů. Z té doby jsou známy i robotní povinnosti poddaných.

 

190 let:  Byla dokončena státní silnice zvaná též císařská, vedoucí přes naši obec. Silnice byla stavěna v letech 1804 – 1811.

 

110 let:  Roku 1901 vznikl Soudní okres Pohořelice, a proto byly Branišovice odděleny od soudního a politického okresu Moravský Krumlov a přičleněny k Pohořelicím a politickému okresu Mikulov.

 

180 let:  Roku 1831 se vyskytla ve Vinohrádkách cholera, na níž na podzim zemřelo 50 lidí.

 

75 let:  Započala se stavba opevněné linie blízko státní hranice s Rakouskem, která byla stavěna i od Leskounu přes Kubšice, Šumice k Pohořelicím.

 

65 let:  14. února 1946 se započalo odsunování Němců z obce, kteří byli soustřeďováni v Miroslavi. Šlo o úplné vyvlastnění etnické skupiny českých Němců, kterým nebylo přiznáno státní občanství a hromadně byli deportováni mimo území státu.

          Kdy přišli do Branišovic není známo, pravděpodobně v průběhu let 1222 – 1295, v době středověké kolonizace českých králů.

 

 

 

                    DOBA PŘEDHISTORICKÁ A ČASNÁ DOBA DĚJINNÁ

 

          O období předhistorickém nemáme písemné doklady, ale dejinný vývoj můžeme usuzovat z nálezů hmotné kultury. Celé období je z hlediska časového rozděleno do etap, které jsou odborně definovány a prakticky téměř všechny se vyskytují v naší oblasti.

            Kontinuita osídlení okruhu naší obce obepíná více jak osm tisíc let. V průběhu od starší doby kamenné se zde v osídlení vystřídala řada kultur. Můžeme si připomenout lid z karpatské kotliny v mladší době kamenné, lid jevišovické kultury, unětický, věteřovský. Potom nastupují další kultury lidu, který přišel z rakouského Podunají – středodunajská mohylová, velatická, podolská, horákovská a laténská. Byly spojeny s příchodem Keltů. Velké změny v celém uvedeném období prodělává i zemědělství.

 

            Na počátku doby historické je zdejší oblast v doteku s kulturou římskou, jejíž vliv se omezil na sféru obchodní. Ještě v době stěhování národů je zdejší oblast poznamenaná etnickou změnou, aby byla posléze završena proudem slovanského osídlení v 6. století n. l. Na tomto základě se formuje Sámova říše, Velká Morava a Český stát. Do naší oblasti se však mezi Slovany dostává i německé etnikum, které sem přiváděla politika českých králů. Po obdobích, kdy se zdálo, že slovanský živel je zde zcela potlačen se vždy znovu vzchopil k dalšímu rozmachu.

 

                                    Doba předhistorická

 

            Asi nejvíce historických nálezů v Branišovicích je zastoupeno kulturou únětickou a věteřovskou. Únětický lid se nacházel zejména v úrodných nížinách Jižní Moravy. Velice rozsáhlé únětické sídliště bylo z části v naší obci odkryto v říjnu 1957. Osada se rozkládala na mírném návrší v blízkosti vodního toku. Byla zde nalezena keramika s časně únětickými znaky. Bylo prokázáno, že zde byl chován tur domácí, ovce a mezi nejčastější zdroj potravy patřili zajíci, křečci a škeble.

            Kultura věteřovská se vyvíjí na Jižní Moravě na únětickém území koncem starší doby bronzové. Věteřovský lid budoval také výšinná opevněná sídliště.

            Mladší doba bronzová je na Znojemsku reprezentovaná výhradně kulturou velatickou. Tito lidé se zabývali kromě intenzivního zemědělství i kovolitectvím a dalšími odvětvími výroby. V naší obci a jejím okolí bylo objeveno pohřebiště s plochými žárovými hroby, což je pro tuto kulturu typické.

 

                                   Časná doba dějinná

 

            V prvních čtyřech stoletích nového letopočtu se naše země dostávají do kontaktu s Říší římskou. Vlastní způsob života, hmotná a duchovní kultura tím ovlivněna nebyla. Kontakt s Říší římskou byl hlavně prostřednictvím obchodu. V této době ovládly území Jižní Moravy germánské kmeny.

            V naší obci a jejím okolí byly nalezeny římské mince z tohoto období. Dále bylo v Branišovicích odkryto žárové germánské pohřebiště a k unikátním nálezům patří soubor hracích kaménků a kostěných terčíků, nalezených spolu s antickou gemmou a vyrytou podobou bohyně Niké. Byl zde také nalezen kostrový hrob, který pochází pravděpodobně z konce 4. století n. l. Jednalo se o ženský hrob, ve kterém byla přezka, jantarový závěs a dva přesleny.

 

                                   Slovanské osídlení

 

            Na Jižní Moravě lze nejstarší slovanské osídlení doložit archeologickými prameny asi od 5. století keramikou tzv. pražského typu. Slované si přinesli jednoduchý způsob života a prostou hmotnou kulturu. Jejich hlavní činností bylo zemědělství a lov zvěře, znali ovšem i ostatní základní řemesla a byli dobrými bojovníky.

            Lze předpokládat, že Znojemsko bylo již od první poloviny 6. století zcela osídleno Slovany, kteří zde organizovali pevnou kmenovou oblast. Předpokládá se existence znojemských Slovanů zvaných Dyjavané, kteří náleželi do svazku Sámovy říše.

            V okolí naší obce byla nalezena slovanská sídliště, a to z doby středohradištní a mladohradištní.

 

                                      Velká Morava

 

          Sámova říše, která se zrodila v odboji proti avarskému útlaku, se brzy po smrti svého vůdce rozpadla. Když v 9. století byla v podstatě skončena kolonizace nových území, hospodářský život dosáhl nového stupně a osídlený prostor bylo nutno hájit účinněji proti vnějšímu nebezpečí, vznikl nový státní útvar Velká Morava.

            Území Branišovic a okolních obcí se nacházelo v sídelních i kulturních hranicích Velké Moravy. Nedílnou složkou společnosti Velké Moravy bylo křesťanství. Pověst praví, že v sousední obci Olbramovice byl prý kolem roku 880 s křesťanskou misií Sv. Metoděj. Podle pověsti byl tehdy v Olbramovicích postaven dřevěný kostelík.

 

                                Morava v období raného feudalismu

 

            Po rozpadu Velké Moravy vznikala na jejím území feudální knížectví. Jedním z nich byla i Znojemská země.

            Markrabě Východní marky Jindřich z Babenberka zabral v letech 1015-1018 území staré Moravy a řeka Dyje se pak stala jižní hranicí mezi Moravou a vznikajícím rakouským státem.

            Z pozdějších let jsou známy boje mezi českými a moravskými knížaty. Snad nejhorší bitva v historii našeho blízkého okolí se odehrála u obce Loděnice v roce 1185. Znojemský kníže Konrád Ota se postavil s vojskem z Moravy, Rakous a Bavor 10. prosince proti českému vojsku vedenému Přemyslem Otakarem. Za vítěze této bitvy pokládali čeští kronikáři vojsko pražského knížete, avšak Moravané se cítili jako vítězové též, protože ihned po bitvě odtáhli jejich nepřátelé do Čech. Padlo prý 4000 udatných bojovníků.

            Spor se bitvou nevyřešil, a proto se Konrád i Bedřich sešli r. 1186 v Kníně, kde se usmířili. Konrád se stal po Bedřichově smrti r. 1189 českým vévodou a opětovně sjednotil český stát, tj. české knížectví, markrabství moravské a statky pražského biskupství.

            Po založení staroboleslavské kapituly knížetem Břetislavem roku 1052 při kostele Sv. Václava jí byly věnovány též moravské statky na Znojemsku, jehož hranice probíhala od Ivančické Rény k hradisku Leskounu a na východ asi až k Mušovu.

            Původní osídlení zde bylo české. Pozdější příchod Němců, v důsledku středověké kolonizace hlavně z Rakous, směřoval na Pohořelicko, které bylo střediskem kolonizace.

            První zmínka o Branišovicích pochází z roku 1222. Pravděpodobně zde stávala tvrz. Staroboleslavská kapitula odstoupila roku 1276 desátky z Branišovic premonstrátskému klášteru dolnokounickému Růže nebes ( Rosa coeli ), založenému roku 1181 Vilémem z Polan. Dalším držitelem vsi byl od roku 1310 Ota z Boleradic. Ves měl jako zástavu od dolnokounického kláštera. V roce 1329 byla obec odprodána klášteru Králové na Starém Brně, jehož součástí zůstaly Branišovice až do roku 1782, kdy byl klášter zrušen.

            Třicetiletá válka ( 1618-1648 ) obci způsobila velké ztráty. Roku 1619 císařský generál Dampier vypálil Miroslav a loupil v celém okolí. Velkou pohromou pro obyvatele byl mor v letech 1623 a 1645. Za třicetileté války byl zničen i kostel. Krátce po skončení této války byl na Moravě proveden soupis poddanské půdy. V Branišovicích byl soupis proveden v roce 1670. Obec byla opuštěna od obyvatelstva a grunty bylo nutné znova osazovat. První hospodáři se začali usazovat od roku 1670.

            V důsledku nařízení Vídeňské vlády z roku 1750 – 1751 o kontrole pohybu poddanské půdy a zacházení s robotníky, byla v Branišovicích provedena v roce 1775 nová vizitace. Podrobně se zkoumalo každé hospodářství, pokud jde o výměru polí a označení místní trati, ve které leží a byla zapsána jména držitelů.

            Topografie jednotlivých popisných čísel tehdejších Branišovic ukazuje na rozsah osídlení obce. Třičtvrtěláníci byli na starých číslech Branišovic: 1, 4, 6, 8, 9, 10, 13, 26, 28, 29, 30, 33, 34, 37, 38, 40. Půlláníci na číslech domů: 2, 3, 7, 11, 12, 15, 16, 17, 25, 27, 35, 36, 39. V roce 1776 bylo v Branišovicích 40 domů. Z té doby jsou známy i robotní povinnosti poddaných. Mimo žně se museli dostavit na robotu v půl šesté, nejpozději v šest a v nejkratších dnech roku v sedm hodin. Pracovali průměrně osm hodin, v létě však do západu slunce.

            Brněnský klášter Aula regia byl zrušen 18. Března 1782. Pozemkový majetek byl dán nejprve náboženským fondem do nájmu a pak bylo vytvořeno malé panství branišovické, ke kterému byly připojeny z bývalého majetku kláštera části v Našiměřicích a Lidměřicích, nová ves Vinohrádky, statky v Jezeřanech a Maršovicích. Celé panství koupil 8. 10 1807 Karel Josef z Lichtenštejna a připojil jej k fideikomisu ( svěřenectví ) moravskokrumlovskému. Ten byl v roce 1900 zrušen a statky patřící Moravskému Krumlovu se staly alodními.

            V roce 1903 statek zahrnoval Moravský Krumlov, Vémyslice, Ivančice, Hrotovice, Jaroslavice, Náměšť, Mikulov, Znojmo s celkovou výměrou půdy 7.565 ha. Velkostatek získal v roce 1908 příbuzný rod Kinských, kteří jej i se zámkem vlastnili až do roku 1945.

            Po roce 1848 byla obec Branišovice přičleněna k politickému a soudnímu okresu Moravský Krumlov. Když v roce 1901 vznikl soudní okres Pohořelice, byly k němu od Moravského Krumlova Branišovice přiděleny. Staly se tak součástí politického okresu Mikulov, kde zůstaly až do roku 1949.

            V roce 1900 bylo v Branišovicích 956 ha zemědělské půdy, z toho orné 919 ha, 17 ha luk, 9 ha zahrad, 5 ha pastvin, 5 ha vinic a 1 ha lesa. Půda v Branišovicích byla pokládána za jednu z nejlepších na Jižní Moravě.

            Byly zde dva dvory. Jeden patřil k velkostatku Moravský Krumlov, druhý statkáři Lukšovi a je dodnes součástí šlechtitelské stanice. Dělníci na obou dvorech byli většinou Češi, kteří tvořili v obci českou menšinu.

            Když chtěl hrabě Kinský předat dvůr do českého nájmu, byl proti lidem, pracujícím na tomto dvoře, zahájen bezohledný boj. Čeští dělníci byli vypovídáni z práce a vykázáni z naturálních bytů. Z té doby je znám případ dělníka Lauba, který byl v roce 1924 vykázán z deputátního bytu a se třemi dětmi přespával ve stozích a kůlnách, ač byly v místě prázdné byty.

 

            V roce 1935 je v obci nejsilnější stranou fašistická sudetoněmecká strana. Tehdy zde žilo asi 1000 Němců a jen 60 Čechů. Vliv sudetoněmecké strany vrcholil v roce 1938, kdy muselo československé vojsko a četnictvo zakročit proti vystoupení fašistů obsazením obce 7. října. Československé jednotky obec opustily 10. října a následující den ji obsadila německá fašistická armáda. Většina Čechů se vystěhovala, neboť Branišovice připadly na základě Mnichovského diktátu k tzv. Dolnorakouské župě.

            Od roku 1936 se začala zajišťovat hranice s Rakouskem. Po vytvoření Československé republiky a míru Saint Germainském 10. 9. 1919, nebylo zvláštních důvodů proto, aby se nějak zvlášť zajišťovala hranice s Rakouskem, ovšem ve třicátých letech se situace postupně měnila, protože se v Německu dostala k moci nacistická strana. Její vliv byl nejen v Rakousku, ale i u Němců na našem území. Aby nebyla ohrožena celistvost ČSR v budoucích letech, nastalo přehodnocení ochrany státní hranice s Rakouskem, jako budoucího možného spoluúčastníka v nepřátelském táboře. Od roku 1936 se proto začala stavět jednoduchá linie opevnění v blízkosti hranice a v roce 1938 bylo stavěno pásmo opevnění od Leskounu přes Kubšice, Šumice k Pohořelicím. Zajištěním hranice na Jižní Moravě v pásmu Břeclav – Vranov byla v případě mobilizace pověřena divize zvaná „Hraniční oblast 38.“ K zesílení obrany měla být využita také voda z Vranovské přehrady, která měla sloužit jako přirozená překážka proti postupu nepřátelských jednotek alespoň v počátečním, časově omezeném období mobilizace.

            Anšlus Rakouska ze dne 13. března 1938 znamenal vytvoření nebezpečí na našich hranicích s Rakouskem. V pohraničních oblastech aktivně vystupovaly jednotky sudetoněmeckého „Freikorpsu“, které měly velkou podporu ze strany obyvatelstva německé národnosti. V našem okolí byl v době mobilizace v úseku zhruba od Jevišovky po Vranov, znojemský pěší pluk v prvém sledu. Ve druhém sledu byly rozmístěny pluky 6. divize u Pohořelic. Prvosledové jednotky byly v uvedeném obranném postavení v plných válečných počtech a bojové pohotovosti 29. – 30. září 1938.

            8. a 9. října 1938 obsadily Jižní Moravu v úseku Břeclav – Znojmo německé jednotky, které měly hlavní velení ve Vídni, v rámci tzv. V. etapy záboru. K Německu byly násilně připojeny obce: Branišovice, Babice, Lidměřice, Želovice, Olbramovice, Kubšice. Ze soudních okresů i jejich centra, tj. Pohořelice a Moravský Krumlov.

 

          Krátce po skončení 2. světové války byla důsledně provedena pozemková reforma, jenž měla přispět k oslabení poválečné buržoazie. Tato reforma se dotkla i naší obce. Nejdříve byla uskutečněna konfiskace půdy nepřátel a zrádců bez ohledu na výměru a její rozdělení mezi české a slovenské uchazeče.

            Dekretem č. 12/1945 Sb. „O konfiskaci a rozdělení pozemkového majetku Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců“,vydaným 21. června 1945, měla být konfiskovaná půda spolu s usedlostí a inventářem předána malým rolníkům i bezzemkům do vlastnictví za velmi nízkou úhradu v hospodaření dvou úrod. Podmínkou pro přidělení konfiskátu bylo, že rolník bude přidělenou půdu obdělávat sám se svou rodinou. Příděly půdy neměly překročit 12 – 13 ha.

            Významnou a přitom relativně samostatnou stránku zemědělského osidlování pohraničí představuje příchod volyňských reemigrantů. Tato reemigrace se jevila jako historická událost, která navázala na odsun Němců a měla své důvody, politické a hospodářské.

            Volyň je historické území dnešní Ukrajiny. Jak se Češi dostali na Volyň? V důsledku náboženských patentů Marie Terezie se čeští obyvatelé českobratrského vyznání ze severních Čech stěhovali do Slezska a Pruska, část jich přešla do Polska, kde se usadili u města Lodže a založili zde náboženskou obec Zelov. Odtud někteří odjeli na Volyň a postupně zakládali osady Kongresovku, Michajlovku, Komarovku a Metnici.

            Další vlna české emigrace na Volyň byla podmíněna ekonomickými poměry po prusko – rakouské válce v roce 1866. Nejvíce lidí z českých zemí se do volyňské gubernie stěhovalo v letech 1868-1874. Většina Čechů přicházela z Jíčínska, Mladoboleslavska, Turnovska, Lounska, Žatecka, Rakovnicka a z některých míst Moravy.

Správa obce po 2. světové válce

            10. května 1945 byl v obci ustaven národní výbor. Jeho předsedou se stal Klement Kment. V červnu téhož roku byla zřízena stanice SNB, jejímž velitelem se stal praporčík Leopold Doubek. V červenci byla obnovena činnost poštovního úřadu.

            V období let 1948–1949 byly v katastru obce vybudovány dva rybníky o výměře 51 ha. Památník padlým Čechům za 2. světové války byl odhalen 10. května 1952. V roce 1958 byla dokončena stavba vodovodu.

            Místní národní výbor v Branišovicích samostatně fungoval až do roku 1980. Od pololetí tohoto roku byla provedena integrace MNV Branišovice k MNV v Olbramovicích. V obci byl ustaven občanský výbor, jehož předsedou se stal Kačírek Václav. Integrace Branišovic k MNV v Olbramovicích trvala 10 let až do voleb v roce 1990, kdy byl v obci zřízen samostatný obecní úřad. Ve volbách, které se konaly 24. listopadu 1990, byl zvolen starostou Zima Michal, jenž řídí obec Branišovice  čtyři volební období do roku 2010. V roce 2010 se konaly volby a starostou byl zvolen Ing. Štefan Šottník .

zdroj: http://www.branisovice.cz/

Objekt: Obec
Stát: Česká Republika
Země/kraj: Jihomoravský kraj

Související objekty

Ukaž na mapě


Komentáře mohou číst a psát pouze vybraní uživatelé




 

Rychlé odkazy

Po stopách Lichtenštejnů o.p.s.

Lichtenštejnský zámek Wilfersdorf

Knížecí dům Lichtenštejnů

Lichtenštejnské sbírky

Zpravodajské portály

Zpravodajský server Po stopách Lichtenštejnů

Knížectví Lichtenštejnsko

Lichtenštejnsko - národní správa

 

 

Bulletin

Bulletin 2012-1

Bulletin 2013-1

Bulletin 2013-2